Obecně platí, že krásné nám připadají symetrické věci. Nezáleží na tom, jestli je to dokonalý kruh, perfektně souměrný list nebo lidský obličej, přirozeně jsme přitahování pravidelností. Souvisí to s naší genetickou výbavou, symetrie symbolizuje zdraví, zatímco nepravidelnosti jsou symbolem toho, že s dotyčným jedincem není něco v pořádku. Biologicky si partnery vybíráme tak, aby byli ti nejlepší, ale zároveň spadali do normy. Pokud normu nesplňují, nebo ji v nějakém ohledu naopak výrazně převyšují, je to pro nás varovné znamení, že je něco špatně. Chceme to, co je nejlepší, ale co nevybočuje.
 
Lidská rasa ovšem ono hledání dokonalého průměru dovedla k dokonalosti. Krásní lidé jsou ti, kdo nejdokonaleji splňují normy, které jsme si nastavili. Problém je, že díky naší inteligenci se do oné   tvorby norem promítá daleko více věcí, než jen biologie: politika, společnost, náboženství, ekonomika, to všechno hraje roli v tom, co shledáváme pohledným. V minulosti třeba nebyly vždy nejkrásnějšími ženami ty nejpohlednější, ale ty, co dokázaly přežít s minimální péčí. Dnes jsou ty nejkrásnější ty, na které se nejlépe šije, které se dají nejsnáze nahradit, ale i ty, o kterých si společnost myslí, že budou nejsnáze manipulovatelné. Takže ano, všeobecný ideál krásy existuje, ale měli bychom si uvědomit, kdo, jak a proč ho utváří, jaké má cíle, záměry a čeho se snaží docílit.
 
Pokud uznáme, že něco jako univerzální krása existuje, co bychom s tím měli dělat? Nemusíme ji odmítat, ale měli bychom si uvědomit, že to, co existuje mimo tento rámec není ošklivé nebo špatné. Univerzální krása je výsledkem kompromisu, a jako u každého kompromisu, nikdo není zcela spokojen. Jako společnost tedy můžeme uznávat ideál krásy, ale neměli bychom kvůli němu potlačovat nebo dokonce odmítat své osobní preference.