Podle našich poslanců a poslankyň je to jednoduché. Děti do dvou let života patří domů, k rodičům, a ne do nějakých státních institucí. Naše země má sice bohatou zkušenost s jeslemi, a podle mnoha to není nic, k čemu bychom se měli vracet. Zkrátka, batolata by si měla užívat teplo domova, a ne být několik hodin denně od rodičů. Je to ale opravdu tak jednoduché? Problém je totiž v tom, že důvody, proč lidé potřebují péči o své malé děti, jsou rozdílné.

Samoživitelé a samoživitelky se potřebují rychle vrátit do práce, zatímco jiní mají obavu, že by jim v práci ujel vlak. Například ve vědě jsou i dva roky poměrně dlouhá doba, a jiné to není třeba ani ve vývoji a inovacích nebo managementu. Jinde zase potřebují své specialisty zpátky samy firmy, zejména tam, kde se jedná o schopnost práce s určitým programem nebo o kontakty, které máte. Prostě, asi nikdo z rodičů se do práce nevrací, protože by neměl rád své potomky. To, že ale chce nebo musí pracovat, z nikoho špatného rodiče nedělá.
 
Největším problémem ale je, že stát sice rodičům říká, že dvouletá batolata by neměla chodit do školky, ale nenabízí žádnou jinou alternativu.

Míst v jeslích je málo. Výše mateřské dovolené je výsměch, navíc rodičovská a povinná garance místa v práci končí ve třech letech věku dítěte, a následující příspěvek je ještě nižší. Pokud tedy ten, kdo zůstává s dítětem doma, nemá štěstí na dobře vydělávajícího partnera, kteří jej buď zaopatří nebo si alespoň rodina bude moci dovolit místo v soukromých jeslích, tak se musí modlit, aby jim dítě vzali do školky už na první dobrou, po třetích narozeninách. To, zejména ve městech, rozhodně není samozřejmost. Pokud m tedy, milý státe, chceš nařizovat, co nesmím dělat, jako je dát dítě do školky, řekni mi také, co mám podle tebe dělat místo toho. A snaž se, aby to bylo něco lepšího než „vrať se k plotně“.